Grace se usmívá, když se dívá na svoji dceru, která právě dnes slaví dvacáté narozeniny. Celou její oslavu zorganizovala sama a je na sebe náležitě pyšná. Moc se jí povedla. Když teď většina hostů odjela, má čas si na chvíli sednout a nalít si skleničku vína. A jak se dívá na dceru, tak nějak automaticky jí myšlenky odletí do doby, kdy jí samotné...
Grace má dnes pocit, že je proti ní snad celý svět. Všechno je tak nějak špatně, cítí se hrozně, je naprosto vyčerpaná. A to je teprve odpoledne. Děje se to pořád dokola. Má pocit, že po ní stále někdo něco chce. Nemá ani chvilku pro sebe, pořád něco zařizuje, uklízí, vaří, stará se o to, aby všichni byli...
„Chtěla bych zažívat vnitřní klid“, povzdechla si Grace, když večer usínala. Zase se jí v hlavě, už poněkolikáté za sebou, promítal zpětně celý den. Pěkně od rána, kdy to zase nevydržela a křičela na děti, protože se jí zdálo, že jsou moc pomalé, přes čas, který trávila v práci a zase ji tak hrozně štvala kolegyně, která donekonečna omílala, co se...
Grace stojí u regálu v obchodě a vybírá si čokoládu, kterou si koupí. Nějaké jsou v akci, jiné má ráda a jiné nemusí. Zvažuje všechny možnosti. Nakonec si vybere tu oblíbenou, ale protože má domů ještě dlouho cestu, tak si do košíku přihodí ještě jednu malou čokoládovou tyčinku, mléko, vajíčka, sýr a jde zaplatit. A samozřejmě tu tyčinku rozdělává hned za dveřmi obchodu....
Když si myslíte, že to vydržíte, tak to nevydržíte….. „Tak a zase celá snědená čokoláda, až je mi z toho úplně špatně. Jsem neschopná, hrozná, tlustá a nemůžu se na sebe ani podívat,“ řekla si Grace, když šla večer spát. „Od zítřka se sladkého ani nedotknu! Dál už to takhle nejde, už toho mám plné zuby!“ Tý jo, a když...
Je až s podivem, jak umíme být někdy naivní. Samozřejmě se tím nechci nikoho dotknout. Je to jen prosté konstatování. Žijeme své životy, každý tak jak nejlépe umí. Někdo sportuje, někdo se raději válí doma na gauči. Někdo má rád sladké a tak je pro něj samozřejmostí, že denně sní celou čokoládu, někdo si dá cigaretu a vínko, někdo...
Letos na jaře jsem začala být taková nesvá, nespokojená, zkrátka jsem cítila, že potřebuji nějakou změnu. Něco mi chybělo a nevěděla jsem co. Důvodů k nespokojenosti jsem našla hned několik: kila navíc, rozpadající se vztah s přítelem (až později jsem zjistila, jak tyto dvě věci spolu souvisí) a také jakási stagnace. Asi ve všem. Ale za tím vším bylo ještě něco...
Když na sobě pracujeme, tak většinou začneme tím, že odhodíme to, co už se nám nehodí, co nám škodí víc, než prospívá, zkrátka vše nepotřebné. To je naprosto v pořádku. Je dobré vědět, kdo nejsme. I já jsem to tak dělala. Odhazovala a odhazovala. A asi před třemi roky jsem si položila otázku: Ale kdo tedy vlastně jsem, když odhodím...
V životě se může stát opravdu cokoli. Něco se nám povede, něco moc ne a jsou i takové situace, na které bychom raději zapomněli úplně. A děje se to každému i když občas můžeme mít dojem, že to nejhorší se děje jenom nám. Důležité je, že jsme to stále my a všechny tyto události nás nějakým způsobem formují, rosteme na nich. Tedy...
Grace se rozhlédla po místnosti, kam právě dorazila na lekci cvičení. Konečně se odhodlala a přihlásila se. Myšlenka na to, že by se sebou měla už konečně začít něco dělat ji pronásledovala dost dlouho. Vlastně od té doby, kdy zjistila, že nedopne další kalhoty a ráno ji trvalo nekonečně dlouho, než uznala, že má na sobě něco, v čem může jít mezi...
Petra Šorfová