Grace stojí u regálu v obchodě a vybírá si čokoládu, kterou si koupí. Nějaké jsou v akci, jiné má ráda a jiné nemusí. Zvažuje všechny možnosti. Nakonec si vybere tu oblíbenou, ale protože má domů ještě dlouho cestu, tak si do košíku přihodí ještě jednu malou čokoládovou tyčinku, mléko, vajíčka, sýr a jde zaplatit. A samozřejmě tu tyčinku rozdělává hned za dveřmi obchodu....
Když si myslíte, že to vydržíte, tak to nevydržíte….. „Tak a zase celá snědená čokoláda, až je mi z toho úplně špatně. Jsem neschopná, hrozná, tlustá a nemůžu se na sebe ani podívat,“ řekla si Grace, když šla večer spát. „Od zítřka se sladkého ani nedotknu! Dál už to takhle nejde, už toho mám plné zuby!“ Tý jo, a když...
Je až s podivem, jak umíme být někdy naivní. Samozřejmě se tím nechci nikoho dotknout. Je to jen prosté konstatování. Žijeme své životy, každý tak jak nejlépe umí. Někdo sportuje, někdo se raději válí doma na gauči. Někdo má rád sladké a tak je pro něj samozřejmostí, že denně sní celou čokoládu, někdo si dá cigaretu a vínko, někdo jí...
Letos na jaře (rok 2023) jsem začala být taková nesvá, nespokojená, zkrátka jsem cítila, že potřebuji nějakou změnu. Něco mi chybělo a nevěděla jsem co. 😣 Důvodů k nespokojenosti jsem našla hned několik: kila navíc, rozpadající se vztah s přítelem (až později jsem zjistila, jak tyto dvě věci spolu souvisí) a také jakási stagnace. Asi ve všem. Ale za tím vším...
Když na sobě pracujeme, tak většinou začneme tím, že odhodíme to, co už se nám nehodí, co nám škodí víc, než prospívá, zkrátka vše nepotřebné. To je naprosto v pořádku. Je dobré vědět, kdo nejsme. I já jsem to tak dělala. Odhazovala a odhazovala. A asi před třemi roky jsem si položila otázku: Ale kdo tedy vlastně jsem, když odhodím...
V životě se může stát opravdu cokoli. Něco se nám povede, něco moc ne a jsou i takové situace, na které bychom raději zapomněli úplně. A děje se to každému i když občas můžeme mít dojem, že to nejhorší se děje jenom nám. Důležité je, že jsme to stále my a všechny tyto události nás nějakým způsobem formují, rosteme na nich. Tedy...
Grace se rozhlédla po místnosti, kam právě dorazila na lekci cvičení. Konečně se odhodlala a přihlásila se. Myšlenka na to, že by se sebou měla už konečně začít něco dělat ji pronásledovala dost dlouho. Vlastně od té doby, kdy zjistila, že nedopne další kalhoty a ráno ji trvalo nekonečně dlouho, než uznala, že má na sobě něco, v čem může jít mezi...
Je velice jednoduché (soudě podle toho, že to většinou děláme) se neustále ve svém životě zabývat tím, co nemáme, co se nám nelíbí, co bychom chtěli jinak. Zkrátka tím, co je špatně, s čím jsme nespokojení, co se nám nepovedlo, co nemáme. A ne tím, co máme, co se nám líbí, na co jsme hrdí. (O tom byl...
Grace právě dojela veliký kus dortu a cítila, že se jí ulevilo. Byl to náročný den v práci i doma a cítila se mizerně. Byla unavená. Cestou z práce domů už přemýšlela o tom, co si dá dobrého. Ale nejdřív večeře. Ty tři krajíce chleba by byly až až, ale ona už myslela na to, že ještě nutně potřebuje něco sladkého. A tak...
Grace se protáhla v posteli, ještě ani neotevřela oči a už se jí myslí honí myšlenky na vše, co musí dnes udělat. Ne musí v tom smyslu, že by to po ní někdo chtěl, nebo by bez toho nešlo žít, ale jen proto, že si to sama vymyslela a chtěla za jediný den stihnout. Byla sobota a možná by mohla jen celý den...
Petra Šorfová