Jak se stalo, že jsem napsala svůj první blogový příspěvek

Měla jsem přání…

Ve svých čtyřiceti čtyřech letech si vedu poklidný a spokojený život. Mám práci, která mě baví a stále naplňuje. Mám tři velké děti, které jen občas potřebují svou maminku pro sebe. Takže mám spoustu volného času.
Přitom ještě nedávno jsem si myslela, že nic v životě nemůžu s malými dětmi stihnout, když se jim chci věnovat.

No a tak si žiju svůj klidem naplněný život, hodně čtu a učím se, jezdím na semináře, chodím na výlety, do kina a divadla, starám se o dům a zahradu, renovuji nábytek, natírám okna, zkrátka dělám to, co mě baví. A najednou se někde zevnitř, zcela nezván ozve slaboučký hlásek, který mi začne říkat:
„A to je jako všechno? To už v životě nic jiného nechceš a nepotřebuješ?“

Vnitřní hlas je neřád

Nejdřív mu nevěnuju pozornost, vždyť jsem to přeci vždycky chtěla, mít klid uvnitř sebe, radovat se
z maličkostí a užívat si toho, co jsem kolem i uvnitř sebe vytvořila.
Ale hlásek uvnitř neutichá, naopak. Dere se ke slovu stále častěji. A mně se najednou začne stýskat po tom, jaké nadšení jsem zažívala když jsem zkoušela něco nového…

A pomalu začnu toužit po tom, abych toto nadšení mohla zažít znovu. A ten vnitřní hlas, když pochopil, že jsem pochopila i já, najednou přidá: „A taky by bylo na čase začít to všechno, co jsi se doteď naučila, začít dávat dál.“
No, přiznám se, že tomu už nerozumím. Jak dál? A co přesně? A komu?

Náhoda?

No a jak už to bývá, najednou to přijde. Úplně „náhodou“ se dívám na video Stáni Stiborové, která spolu s dalšími ženami mluví o projektu Podnikání z pláže. V životě jsem o tom neslyšela. A já tak sedím, háčkuju si čepici a poslouchám o úspěšných ženách a obdivuju je, co všechno dokázaly, a je mi fajn.
A nejednou je řeč o tom, že kurz může být pro každého, kdo by chtěl sdílet svůj příběh, předat to co ví dál. A hlavně že začíná za pár dnů…

A já mám najednou pocit, že to je ono, že tohle je pro mě. Ale zároveň s tímto pocitem, který vychází odněkud zevnitř, nevím přesně z jakého místa, přichází ještě jeden a ten naprosto rezolutně protestuje: „No ty jsi se úplně zbláznila, to tedy rozhodně není pro tebe!“
A já přestanu spát, ve dne v noci na to musím myslet. A ten vnitřní hlas už slabounce nevolá, ten huláká, ať do toho jdu. Ale o co je silnější, o to víc se rozum bouří… Je to peklo. Naprosto zmizel můj poklidný život. Zažívám nadšení z toho, co mě čeká zároveň s naprostým odsuzováním ze strany rozumu…

Co teď s tím?

Výsledek je jasný, přihlásila jsem se do kurzu, mám svůj web a právě jsem napsala první blogový příspěvek a teď už dokonce svůj první eBook zdarma.
Hlava to stále nebere, ale já jsem šťastná. A i když vím, že ještě mnohokrát budu muset vystoupit ze své komfortní zóny, tak nějak uvnitř cítím, že je to ono, že tohle je má cesta. A děkuji za to, že má duše ten rozum nakonec přesvědčila…

To je tak, když si něco přejeme a ono se to splní tím nejlepším způsobem.