Vážit se nebo si vážit sebe

Myslím si, že nejsem jediná, koho číslo na displeji váhy dokáže úžasně potěšit a motivovat k tomu, že se vyplatí cvičit a hlídat si svůj jídelníček. Každé deko, které shodíme nás vede k představám o naší vysněné postavě a máme neskutečnou radost, když se číslo přehoupne směrem dolů přes hranici celého kila.

Ale platí to i naopak. Pokud se ráno postavím na váhu a zjistím, že je číslo vyšší, má nálada klesá pod bod mrazu a dokážu si zkazit celý den. Opravdu, výčitky se rozmnoží rychlostí světla a veškerá motivace je pryč.

Také to znáte?

Ale proč to vlastně děláme? Proč to, jak se cítím je závislé na naší váze? Proč se mám víc nebo míň ráda, když mám kila navíc nebo ne?

Vždyť přece den bude úplně stejný, když budu mít o půl kila míň anebo víc. A pokud platí zákon přitažlivosti, tak mi má mizerná nálada přinese jen další a další nepříjemnosti a naopak.

Pocit spokojenosti nemůže přijít z venku. Pocit spokojenosti a sebelásky je pocit vnitřní. A ten buď máme anebo ne. Pokud ho nemáme, tak se soustředíme na to, jak vypadáme, kolik vážíme, jaké máme vlasy nebo pleť. A také neustále očekáváme pochvalu zvenku a vážíme se, neboť jsme přesvědčeni o tom, že když budeme mít ideální váhu, budou nás lidé v našem okolí mít více rádi.

A pokud jsem spokojeni sami se sebou, je to naprosto úžasné. Vážíme si sami sebe, máme se rádi a neřešíme malichernosti v podobě čísla na váze. Vždyť je to jedno, pokud mám nějaké to kilo navíc. Mám se ráda pořád stejně a i okolí mě tak bere.

Pokud se neustále hlídám a čekám na to, co o mě řeknou ostatní, k ničemu to nevede. Jedině k tomu, že se cítím na houby. A stojí to za to?

Samozřejmě netvrdím, že mít sto padesát kilo je v pořádku. Ale na druhou stranu mi také nepřinese štěstí, když budu mít tabulkově ideální váhu.

To, kolik vážím, řeším od puberty, kdy se mé tělo trochu oplácalo. Moje touha po dokonalosti mě vedla k tomu, že musím přesně splňovat představu o tom, jak vypadat. Podotýkám, že tako představa se zrodila v mé hlavě. Naštěstí mi nikdo nikdy neříkal, jak bych měla vypadat.

Až dnes vím, kolik mi to přineslo starostí a trápení. Nikdy jsem nevěřila zázračným dietám, ale také jsem vyzkoušela kde co. Od dělené stravy přes stravu podle krevních skupin, po stravu bezlepkovou nebo bez cukru. A víte co? I když jsem měla o pět kilo míň, tak jsem nebyla opravdu šťastná. Protože to stejně bylo málo. Chtěla jsem ještě víc. Teda respektive míň. Takže jsem pochopila, že tudy cesta nevede. Dnes mám možná nějaké to kilo navíc a mám na výběr. Buď se budu trápit, neustále řešit, zda něco jíst anebo ne, donekonečna se vážit a čekat na to, až je mít nebudu. A na to kašlu.