Tisíc a jedna rada pro život :-)

Někdy mám pocit, že se na mě valí rady ze všech stran. Co bych měla dělat, co ne, co bych měla jíst a co raději ne, co bych si měla myslet a co rozhodně ne, jak o sebe pečovat, jaké přípravky pro krásu a pro zdraví používat, jak sportovat, aby to nebylo moc ani málo, kdy chodit spát a kdy vstávat, jestli a jak se otužovat, jak komunikovat se svými blízkými, co řešit a co už neřešit, jak se oblékat, jak se líčit, proč a jak se vzdělávat, jakého semináře či kurzu se účastnit a jakého raději ne.

A zajímavé je to, že můžeme najít vždy rady naprosto si odporující. Mohlo by se zdát, že rada je úplně na všechno. Tak jak se v tom vyznat?

Dnes je jaksi běžné a rozhodně pohodlnější, že zodpovědnost za naše životy raději předáme do rukou jiných a očekáváme, že oni za nás kdeco naplánují nebo zrovna vyřeší. Až jeden může mít pocit, že
o mém životě vědí víc než já. Skoro to vypadá, že je kdekdo větší odborník na můj život než já sama.

A to se mi moc nezdá. Jsem přesvědčená o tom, že jediný, kdo mi může mluvit do života, jsem já sama. Nikdo mě nezná lépe. Jen já sama jsem zodpovědná za to:

Vlastně se není co divit, vždyť svým způsobem jsme k tomu vedeni od malička. Nejprve rodiče nejlépe vědí, co je pro nás nejlepší. Ve školce pak také neustále slýcháme, co bychom měli a co se rozhodně nedělá. Jistě, jsou pravidla, která je potřeba dodržovat, jinak by Pepíček zmlátil polovinu dětí ve třídě
a Maruška by se všem jenom posmívala, to nejde. Ale o něčem by přece i pětileté dítě rozhodovat mohlo.

Pak přijde škola a s ní spousta dobře míněných rad od učitelů, kteří chtějí mít hlavně klid a pořádek ve třídě a pro většinu z nich je nejdůležitější do dětí narvat znalosti podle osnov, nic neřešit a v klidu jít domů a těšit se na prázdniny. Neříkám, že nejsou výjimky. Jasně, že jo. Z mé vlastní zkušenosti jsou to opravdu jen výjimky.

Pak posloucháme možná ještě na vysoké škole, protože chceme mít ten titul a ostatním dokázat, že přece jen nebudeme tak nemožní, když jsme to dotáhli tak daleko.

A jdeme do práce a zase posloucháme, své zkušenější kolegy, své nadřízené…

A není pak moc těžké sklouznout k tomu, že posloucháme dál i když bychom vlastně už nemuseli.
Je to svým způsobem jednodušší, přenechat zodpovědnost za svůj život někomu jinému. Nemuset se rozhodovat. Možná to přece jen ostatní vědí lépe.
A v případě neúspěchu máme hned viníka, který může za všechno naše neštěstí a prohry a neschopnost.

Co kdyby nastal den, kdy si řekneme, že už toho poslouchání někoho jiného bylo dost? Pěkně všem poděkovat (můžeme nahlas nebo potichu, to je fuk), za to, co nás naučili. Pravděpodobně to bylo s tím nejlepším vědomím a svědomím. Ale už si do svého života mluvit nenechali. Jednou pro vždy převzali zodpovědnost. Přijali to, že jak se cítíme, co děláme a co máme záleží jenom na nás.

Nemusí to být úplně jednoduché, vždyť se celý život řídíme tím, co se po nás chce z venku a z venku také očekáváme uznání, rady či pomoc. Takže začít důvěřovat něčemu, co přichází zevnitř může být pro začátek minimálně nezvyklé. Ale jedině uvnitř nás samých se dozvíme, co je pro nás dobré, co opravdu chceme.

A teprve, když to víme, můžeme žít svůj život. Neříkám, že to bude bez chyb, nepříjemných situací a že se povede vše hned napoprvé, to ne. Ale právě tohle je opravdový život, který nám vždy připraví přesně to, co v danou chvíli potřebujeme.

Takže dělejme to, co chceme my (samozřejmě se bavíme o tom, co nám prospívá). I kdyby nám sto odborníků říkalo, že se to nemá.

A pokud chceme v životě změnit to, co se nám nelíbí, tak můžeme. Inspirovat Vás může tento eBook.

Ale dlouhodobě to může fungovat jedině tak, že jsem s tím v souladu, je to pro nás přirozené a máme z toho radost. Samozřejmě chceme jíst zdravě a sportovat, ale pokud to děláme jenom proto, že se to má, tak to nemůže fungovat a většinou to za chvíli vzdáme.

Takže má jediná rada pro Vás je: