Krok za krokem za svým cílem

Je až s podivem, jak umíme být někdy naivní. Samozřejmě se tím nechci nikoho dotknout. Je to jen prosté konstatování.

Žijeme své životy, každý tak jak nejlépe umí. Někdo sportuje, někdo se raději válí doma na gauči. Někdo má rád sladké a tak je pro něj samozřejmostí, že denně sní celou čokoládu, někdo si dá cigaretu a vínko, někdo jí jen zdravé potraviny, někdo si dopřává vše, co se mu zlíbí. Někdo miluje svou práci, jiný ji nenávidí.

A velice často hledáme výmluvy a přesvědčujeme sami sebe i okolí, že to jinak nejde. Že jsme otroky svých životů a nelze je změnit.

Takto žijeme roky a samozřejmě se vše co děláme, odráží na našich tělech. Všechny ty čokolády se jednoduše uloží, všechny ty vykouřené cigarety a vypité lahve, všechna ta nečinnost a neochota udělat něco zdravého a prospěšného.

A jednoho dne si uvědomíme, že takhle to asi dál nepůjde, že se necítíme dobře, jsme možná nemocní a nešťastní a rozhodneme se, že s tím něco začneme dělat. Jupí! Radujeme se a už se těšíme na ty zázraky, které se teď budou dít. A v tom je právě ta naivita. V tom, že čekáme rychlá řešení. To je přece jasné, udělám změnu a hned to bude vidět.

Ale ono to tak není. A ani nemůže být. Nelze přeci po letech strávených nicneděláním čekat, že ze mě ze dne na den bude vrcholový sportovec.

Stejně tak nemůžu čekat, že těch desek kilo, které se mi pomaličku ukládaly pět let, se do týdne vytratí.

Jak vysoké očekávání a představy máme, tak také pak hluboko padáme. Prostě není možné to, co jsme nastřádali během let změnit za pár dnů.

A právě tohle pak vede ke zklamání a často i následné rezignaci. A jsme tam, kde jsme byli a je nám možná ještě hůř.

Co však na to jít jinak? A to tak, že to bude pomalu, krok za krokem. Žádné zázraky na počkání. Tak pomalu, jak vše vzniklo, tak také pomalu bude vše mizet. Třeba ta zatracená kila navíc. Nikdo přeci nepřibere deset kilo za týden ani měsíc. Tak jak si pak můžeme myslet, že je za týden nebo měsíc shodíme?

Tohle je potřeba si uvědomit a s tím také počítat.

Rozhodnutí je nutné udělat hned teď, ale změna se dostaví později.

Je to velice úlevné, když tohle dokážeme přijmout a smířit se s tím. Stane se totiž to, že na sebe nebudeme tlačit a při jakémkoli neúspěchu se trestat.

Další podmínkou pro trvale udržitelný stav je také to, že když uděláme nějakou chybu, tak ji přijmeme a nezahodíme naši snahu o pokračování k vysněnému cíli. Malé dítě se také nevykašle na chození, protože už poněkolikáté za den spadlo. Stejně tak i my. Je daleko lepší udělat chybu (například si dát čokoládu i když jsem se rozhodla ji nejíst nebo jednou za čas prolenošit celý den i když jsem se rozhodla, že budu každý den cvičit).

To je život, každý den je jiný.

Někdy se vše daří podle plánů, ale někdy to prostě nevyjde.

A to je naprosto v pořádku.

My už ale víme, že každý den je nový a můžeme začít znovu.

Netrestáme se za chyby, ale pochválíme se za to, co se nám povedlo.

Nechceme zázraky hned, ale počkáme si na ně. Úspěch se dostaví třeba za půl roku, krok za krokem.

Ale to neznamená, že bude mít o to menší váhu. Naopak! Pak můžeme na sebe být náležitě hrdí, že jsem to dokázali. A hlavně to bude změna trvalá a tedy i skutečná. Ne jen nanicovaté krátkodobé rozhodnutí, které k ničemu nevedlo.

Tak vzhůru za svými sny.

Ale nezapomeňme, že k nim vede spousta malých krůčků a ne jen jeden velký skok!

A na cestu je pro Vás připraven eBook Kdo o mně rozhoduje ve mně.