Je velice jednoduché (soudě podle toho, že to většinou děláme) se neustále ve svém životě zabývat tím, co nemáme, co se nám nelíbí, co bychom chtěli jinak. Zkrátka tím, co je špatně, s čím jsme nespokojení, co se nám nepovedlo, co nemáme. A ne tím, co máme, co se nám líbí, na co jsme hrdí. (O tom byl článek Pod vysokým napětím.)
Ale vše má dvě strany a pokud se na svůj život dokážeme povídat i z té druhé strany, tak možná budeme překvapeni tím, co naopak máme, co se nám povedlo, s čím jsme spokojení. Na to většinou zapomínáme a přijde nám to naprosto samozřejmé, a tak tomu nevěnujeme absolutně žádnou pozornost.
Může jít například o zdraví, kterého si nedokážeme vážit do té doby, než přijde nemoc.
O lidi kolem nás, na které se často zlobíme, ale pak nejednou z různých důvodů z našich životů zmizí a nám teprve dojde, jak moc pro nás byli důležití a jak nám teď chybí.
S tím souvisí i pohled na náš život z hlediska času. Věnujme pozornost tomu, co nemáme. Tomu, co bylo anebo teprve bude.
Když žijeme své životy v minulosti. Zabýváme se myšlenkami typu co by bylo, kdyby bylo (Kdybych šla tenkrát studovat jinou školu, kde bych dnes byla. Kdybych chodila více cvičit, měla bych o desek kilo méně.)
A pokud žijeme v budoucnosti, upínáme se k tomu, co teprve bude. (Až budu mít novou práci, budu šťastná. Až budu mít partnera, začnu konečně žít.)
A opět zapomínáme na to nejdůležitější, na to, co máme. A to je přítomnost. Vždyť přeci tu jedinou můžeme plně prožívat. Jedině teď žijeme své životy, můžeme dělat rozhodnutí, změny. Ne tehdy ani někdy pak.
Samozřejmě přítomnost souvisí s minulostí i budoucností. Určuje ji to, jak jsme se rozhodovali v minulosti a přítomností si také tvoříme budoucnost. O tom, co bude, rozhodujeme teď. V každý přítomný okamžik můžeme udělat změnu, pokud chceme.
Prvním krokem však je se se svou přítomností smířit. Přijmout to, co máme. Nevyčítat si to, co bylo a neupínat se k tomu, co teprve bude.
Současný okamžik je výchozí bod. Pokud ho nedokážeme přijmout a smířit se s ním, tak se asi nikam nepohneme. Je také dobré vědět, že tohle nepřijetí vytváří veliké napětí a nespokojenost. Jsme pak nešťastní, podráždění a dokážeme vidět jen to, co se nám nelíbí.
Je to velice náročné a nikam to nevede. Obviňujeme sebe i ostatní za to, jak se cítíme, jak vypadáme, co neumíme.
Z tohoto začarovaného kruhu vede jen jedna cesta. Na chvíli se zastavit a reálně zhodnotit svůj současný život. Za to, co se mi líbí poděkovat a pochválit se. A to, co se mi nelíbí, začít postupně měnit. Určitě je fajn si to napsat. Dát si chvilku času pro sebe a zapsat si obě strany – věci povedené i z našeho pohledu nepovedené. Možná budete překvapeni, jak bude seznam vypadat.
Opravdu nic nelze změnit předtím ani potom, jedině teď. Pokud nejsme spokojeni s tím, co máme, jak vypadáme, co umíme, tak právě teď můžeme začít dělat něco pro to, aby se to změnilo. Hlavně si to však nevyčítat a nezlobit se na sebe. Vždy jsme dělali to nejlepší, co jsme uměli. To co bylo, bylo a teď je teď. Každý z nás mnohokrát v životě zaváhá, zakopne, zklame sebe nebo ostatní.
Pokud se nám však povede se tím již nezabývat a rozhodnout se pro to začít svůj život měnit, máme za sebou první krok k tomu, aby se nám to povedlo. Abychom mohli žít svůj život, takový, jaký chceme, bez napětí, zloby a smutku.
Příště se pak můžeme podívat na krok druhý. Do té doby pamatujte, že nikde není napsáno, že co není teď, nemůže být ani potom.