Chtěla jsem být stále šťastná a proč jsem šťastná, že jsem nebyla.

Bylo by to fajn, být pořád v pohodě, na všechny kolem se usmívat, dělat vše s radostí a nadšením, zkrátka být stále na vlně. Jak je dnes moderní říkat.

A někdy se to opravdu daří. Vše se nám daří. Na co sáhneme, do čeho se pustíme, na co pomyslíme, to nám jde pěkně od ruky, přání se plní a my záříme a sršíme energií a máme pocit, že je to už napořád, že už nás nikdy nic nerozhodí, že už máme vše vyřešeno a teď už si budeme užívat zaslouženého klidu, na těle i na duši.

Ale jednoho dne se vzbudíme a evidentně už nejsme na vlně, ale topíme se v moři. Možná víme proč, možná nemáme ani tušení. Je to vlastně jedno, zkrátka vlna je pryč a nás smetla pěkně hluboko.

Najednou jsou všichni a všechno proti nám, nic se nedaří a my se noříme stále hloub a hloub až na samé dno. A bráníme se a nelíbí se nám to a nadáváme na osud, na celý život a hledáme chyby v okolí. Čím víc se bráníme, tím je to horší.

Za to, že se cítíme špatně může kdeco:

V takovýchto dnech bych já osobně raději ani nebyla. A vždy jsem si přála, aby vůbec nebyly a nebo alespoň aby rychle utekly. A zase byly jen ty pěkné.

Dnes už si to nepřeji, protože vím, že právě tyto dny mě naučily přesně to, co jsem potřebovala. Tyto tak zvané životní krize jsou velice důležité.

Právě při nich poznáváme sami sebe. Ty nám otevírají dveře do našeho podvědomí, kde se ukrývá mnoho nezpracovaných (schovaných) témat. Máme je v sobě všichni, každý ta svá. A pokud se stane něco, co nám na ně brnkne, tak se ozývají.

A ozývat se budou, dokud si na ně neposvítíme. Přesně to je to naše točení se v kruhu, kdy máme pocit, že neustále řešíme stejný problém a dokud se s ním definitivně nerozloučíme, tak se budeme točit.

Neříkám, že je to příjemné, ale je to naprosto nevyhnutelné. Pokud chceme zažívat jinou budoucnost, je potřeba změnit přítomnost. Udělat změnu teď.

Je totiž naprosto jasné, že se bude dít stále něco. Ale není dobré podlehnout dojmu, že se to děje nám, že nám to někdo dělá schválně. To je život, nekonečný koloběh událostí všeho druhu. A na nás záleží, jak se k tomu postavíme. Budeme donekonečna trpět, a nebo se posuneme dál?

Naším úkolem je možná právě to, že tato témata, tyto naše bolístky postupně odkrývat a čistit. Tím kousek po kousku sami sobě ulevujeme. Protože nést celý život svá zranění z dětství i celého života je dost náročné.

Takže dnes už nechci být stále šťastná. Samozřejmě si užívám krásné pohodové dny a raduji se z nich, ale když přijdou ty horší, tak je s vděčností přijímám a ptám se sama sebe: Co mi chcete ukázat? Co ve mně je ještě potřeba odkrýt, vyčistit, pochopit?

Takže se jich nebojme a začněme je mít rádi, jsou naším darem. I když to tak zpočátku nemusí vypadat.

A jen tak mimochodem, metoda PSYCH-K® je dokonalým nástrojem, jak se můžeme podívat na ty naše „poklady“, které máme v sobě, které již neslouží a chceme se jich jednou pro vždy zbavit.