Pod vysokým napětím

Grace se protáhla v posteli, ještě ani neotevřela oči a už se jí myslí honí myšlenky na vše, co musí dnes udělat. Ne musí v tom smyslu, že by to po ní někdo chtěl, nebo by bez toho nešlo žít, ale jen proto, že si to sama vymyslela a chtěla za jediný den stihnout.

Byla sobota a možná by mohla jen celý den odpočívat a nedělat nic, číst si třeba knížku. „Ne to by nešlo, to ne, to se prostě nemůže.“ Ani neví proč, ale prostě to tak má, nedokáže být ani na chvíli v klidu. Možná se bude cítit dobře, když stihne uklidit celý dům, něco ušije, naučí se několik nových slovíček a další gramatiku a také by mohla pracovat na zahradě a natřít už tak zašlý starý stůl a na večer pozvat kamarády…

A jak tak přemítá o tom, s čím začne, tak si pomalu začne uvědomovat, že se jí elán někam ztratil, že se jí vlastně do ničeho nechce, a to možná proto, že někde v podvědomí ví, jak to celé zase dopadne.

A tak raději pomalu zavírá oči a pomalu se propadá zpátky do snu, který se jí předtím nějak rychle vytratil. Probudí se za půl hodiny s tím, že už by opravdu měla vstávat a zase myslí jen na to, kolik toho musí stihnout. Chtěla by vstávat, ale ono to nejde, a tak zase usíná… Takto se to opakuje několikrát až s hrůzou zjišťuje, že je deset. Tak rychle vyskočí z postele a začíná uklízet, u toho si nachystá látky na šití a přemýšlí o tom, co vše by se ze zásoby, kterou má, dalo ušít, ale po hodině zjistí, že je stále jen u toho přemýšlení, a to už je čas vařit oběd a také vyndat prádlo z pračky a pověsit ho a zase uklízet a …

V hlavě celý den neustálý tlak na to, co by měla, mohla a jak postupuje čas a blíží se večer, roste v ní i její napětí, které vyvrcholí dost velkou rozmrzelostí a naštváním se na sebe sama. Má pocit, že je neschopná, že nic nestihla, že nic není dokonalé …. A dost možná tyhle pocity zají velkou večeří a ještě větším kusem čokolády. Ale to samozřejmě pomůže jen na chvíli, protože k výčitkám svědomí se přidá ještě nafouklé břicho a hrůza z toho, kolik zase přibere.

Uklidňuje se tím, že zítra to bude lepší, ale nároky na ní samotnou vždy přesahují její možnosti. Také se není čemu divit, vždyť to, co by chtěla stihnout, by nestihl opravdu nikdo…. A tak se propadá do věčné nespokojenosti, špatné nálady a výčitek, které se snaží vytěsnit něčím sladkým, cigaretou nebo skleničkou vína. Vždyť jedině tak se dokáže na chvíli uvolnit a vyprostit z toho napětí, které už ani nevnímá, protože je jí celoživotním partnerem.

Znáte to také? Tento začarovaný kruh, ze kterého nemůžete najít cestu ven? To napětí nám bere neskutečně moc energie, může nás dokonce i zcela paralyzovat. Jsme zcela bez síly a snažíme se jí nahradit zvenku. Přirozeně se chceme cítit lépe, a proto sáhneme po něčem, co spolehlivě zabere. Co je to pro Vás? Cukr nebo cigareta? Nebo obojí?

A přitom stačí tak „málo“, abychom to dokázali. Stačí se jen uvolnit, netlačit na sebe, být k sobě laskaví a milovat se. Za všech okolností. Jsme jedineční a vždy děláme to, co v danou chvíli umíme nejlépe.

A nikde není napsáno, že to zítra nebude jinak. Když dnes ještě anglicky neumím, tak to neznamená, že za rok to také nebudu umět a když mám dnes dvacet kilo navíc, tak to také neznamená, že za půl roku to nebude už jen deset a třeba také, že budu mít svou vysněnou krásnou postavu. Stačí jen chtít a něco pro to udělat.

Ale platí zde jedno pravidlo: Jde to pouze krok za krokem. Postupně a třeba i pomalu, ale když chci, tak můžu a dokážu to. Bez tlaku, s lehkostí.

Začíná nový rok. To je dobrý čas pro změny. Nemyslím ty velké v tom smyslu, že do měsíce umím nový jazyk, nekouřím a chodím každý den cvičit a mám o dvacet kilo míň. Pojďme na to postupně krok za krokem, s respektem k sobě samým. Jak?

Možná stačí následovat těchto sedm zásad:

• Přijetí současného stavu, smíření
• Laskavost
• Respekt – vždy nejlépe, jak umím
• Krok za krokem
• Záměr, naděje, cíl
• Nejsem na vše sama
• Nemusí být vše dokonalé

Více o jednotlivých bodech v dalších článcích 😊