Jsem závislá na cukru?

Tato jednoduchá otázka by mohla mít i jednoduchou odpověď. Velice ráda bych napsala, že ne. Vždyť přeci nikdo z nás nechce být na ničem závislý. Ale bude to asi trochu komplikovanější.

Když se mluví o závislostech, napadnou nás v první řadě alkohol, cigarety a drogy. Tady je všem naprosto jasné, že je velmi jednoduché s nimi začít, navyknout si na ně a velice těžké s nimi přestat. A to můžeme být přesvědčeni sebevíc, že závislí nejsme, ale jen pomyšlení na to, že bychom se těchto návykových látek měli vzdát, nám způsobuje úzkost.

Moc dobře to vím, protože jsem ještě nedávno kouřila.
A samozřejmě, že každý nekuřák Vám s přehledem poradí, že prostě máte přestat, že je to jednoduché. Vy možná i chcete, ale nic naplat, zase si koupíte další krabičku a už se těšíte na tu vůni a slastný pocit, který velice jednoduše získáte. A každý kuřák Vám potvrdí, že když si pohrává s myšlenkou na to, že by měl přestat, tak si pokaždé slibuje, že tahle krabička je určitě poslední…

Asi podobné tu bude s alkoholem a vším ostatním. Každé malé dítě ví, že to není zdravé. Ale nic naplat, tady zdravý rozum naprosto selhává. Všichni to vlastně víme, ale přesto si „užíváme“. Je to prostě až moc jednoduché se mít dobře bez práce, zapomenout na chvíli na běžné starosti. (O tomto tématu více eBook Rovnováha v nás.)

Ale co cukr? Vždyť o tom nám nikdy nikdo neřekl, že s ním je něco v nepořádku.

Ba naopak, je naprosto běžnou součástí našich jídelníčků už již od dětství.
A kdyby jen to, je naprosté běžné, že sladkosti v různé podobě dostáváme:

• k narozeninám a svátkům
• když nás něco trápí, není nám dobře
• když se zraníme, když pláčeme

Tím se kolem něj vytváří aura něčeho až nadpozemského, co je naprosto v pořádku a užíváme si jeho opojné kouzlo.

A všem přijde naprosto normální, že jíme čokolády a bonbóny a dorty
a zmrzliny.

Pamatuji si, že jako malá jsem vnímala intenzivní chuť čokolády, která se pomalu rozpouští v puse.
Také bylo naprosto běžné, že se u nás peklo a zavařovalo a má prababička nám dokonce dávala kostku cukru s trochou francovky a nikdo se nad tím ani nepozastavil.

Takže se není co divit, že jíst cukr v jakékoli podobě mi přišlo (stejně tak asi i vám) naprosto normální.

Až v dospělosti jsem někde četla (nebo slyšela) o tom, že to asi tak úplně v pořádku nebude. Ale takové informace vůbec nechceme slyšet. A i kdybychom si připustili, že je to možné, tak si to hned naše hlava vysvětlí tím, že nás se to rozhodně nějaká závislost netýká. Vždyť těch sladkostí ani tak moc nejím…

Možná ne, když jsem v pohodě. Ale jen při náznaku nesnází, únavy či nervozity, sahám po čokoládě.

A té někdy bylo takové množství, že jsem obaly od ní měla zastrkané různě tu v šuplíku, tu v poličce. Protože samozřejmě prázdný obal od čokolády vyvolá pocit studu a tak to skrýváme a omlouváme si to. „Teď zrovna mám takové blbé období, tak to nevadí. A je vlastně dobře, že je to cukr a ne alkohol nebo kouření.“
Jo, jo, tohle všechno je naše hlava schopná vymyslet.

Postupně je těch informací o tom, že cukr tak úplně v pořádku není, víc a víc. A jsou lékařsky potvrzené. A čteme články o tom, že běžný Čech sní ročně až padesát kilo cukru. To i mě, milovnici sladkostí, přijde moc.

Ale to by pořád nestačilo k tomu, abych se tím tak nějak vážně zabývala. Občasný půst to vše vyřeší. Není problém i měsíc být bez sladkého. Ale co se stane, když si po tom měsíci dáme něco malého dobrého? Je nám z toho zle, opravdu zle. Tělo se brání, ale stejně za nějaký čas opět sáhneme po sladkém. Jo, jo, vždyť je to jen výjimečně….

Ale z příležitostného mlsání se opět stává pravidelné. Alespoň u mě. A není právě toto důkaz závislosti? Tohle neustálé zvyšování dávek?

Takže co z toho vyplývá? Ano, jsem závislá na cukru a je opravdu načase s tím něco udělat:

• ne proto, že je to nezdravé
• ne proto, že se po tom tloustne
• ne proto, že to leze do peněz

Ale proto, že chci zažívat svobodu a dávat svému tělu jen to nejlepší.

Protože se mám konečně natolik ráda, že už se cukrem (ani ničím jiným) nebudu otravovat. Jsem rozhodnutá, že tento detox už bude poslední, celoživotní.

Jdete do toho se mnou?

PS: Hodně mi v tom pomohla PSYCH-K®.