Závidím lidem, kteří neřeší jídlo

Jídlo a zase to jídlo

Také máte někdy pocit, že na nic jiného nemyslíte? Stále se Vám hlavou honí myšlenky na to:

• co byste měli či neměli jíst?
• co byste chtěli a nemůžete?
• jak často a kolik toho sníst?
• jaké kombinace jsou nejlepší?

A spousta dalších podobných otázek?

Ono by to vlastně ani tak nevadilo, kdyby to nesouviselo s tím, že možná máte kila navíc a děsně Vás to štve. A to je pak velice komplikované.

Znám to moc dobře, tohle všechno jsem zažívala spoustu let. Jedla jsem hodně, určitě víc, než bylo potřeba. Možná to byla v mém životě taková závislost. Nejen na jídle, ale také na tom nikdy nekončícím přemýšlením o něm.

Když jsem jedla, měla jsem výčitky. A přemýšlela o tom, že když si dovolím dát velkou porci k obědu (protože mám přeci opravdu veliký hlad), tak si nedám zákusek. Ale pak to často nějak nevyšlo, protože ta chuť byla k nevydržení.
A tak jsem si řekla, že přece jedna kostička čokolády nebo jedna sušenka nevadí. Většinou to však nestačilo, chuť byla neodbytná. A za chvíli jsem vyhazovala (a nebo někam schovala, protože jsem se styděla) do koše prázdný obal a bylo mi zle. Nejen z toho cukru a mouky a tuku, ale hlavně ze sebe samé.

Je to čím dál tím horší

A v takové chvíli jsem si přísahala, že teď si dám pauzu, nebudu jíst tolik a budu se více hýbat. Ale čím více zákazů, tím větší hlad a chuť (Vydržet se to nedá). Takže hned za pár hodin nebo druhý den to bylo nanovo. Nic se nezlepšilo. Jediné co se změnilo bylo to, že jsem se pomalu nevešla do žádného oblečení, všechno škrtilo, nic mi neslušelo.

Cítila jsem se hrozně. Ale čím více výčitek, tím více jídla bylo pak potřeba na jejich potlačení, zajedení. Byl to začarovaný kruh. Prostě bažení po jídle, po tom slastném pocitu zajedení emocí, zajedení nepříjemných zážitků. Otupění smyslů, když tělo neřeší nic jiného, než to, jak se s tím množstvím a složením jídla vyrovnat.

Chvilkové vysvobození, všechno ostatní jde stranou. Není prostor na smutek, zlost, sebelítost,…

Věřím si. Pokolikáté již?

Jednoho dne ale nastává zvrat: “ Už to nejde dál, něco s tím musím udělat!“ Ty tukové polštáře mě děsily a já měla jedinou myšlenku: „Teď se jich zbavím! Tentokrát to dám!“
Jo, vždyť už jsem přečetla tolik knížek o výživě, o tom, jak na nás jídlo působí po fyzické i psychické stránce. Ani nejsou potřeba nějaké zázračné diety, na ty nevěřím, ale začít jíst lépe a hlavně méně, to by mohlo jít.

A taky to tak zprvu vypadá. Pár dní jsem úplně nadšená, cítím se báječně. Taky aby ne, jím hodně zeleniny, dodržuji pitný režim a mám spoustu energie. Takže více pracuju na zahradě, jezdím na kole. A jsem přesvědčená, že tentokrát už to vyjde, že mám svůj problém vyřešený.

Ale ouha, jednoho dne se vzbudím a necítím se vůbec dobře, vlastně se cítím hrozně. Jdou na mě mé melancholické stavy, jsem lítostivá, doma je všechno nanic. Děti nechtějí vstávat, na poslední chvíli řeší nějaké úkoly do školy. Ta prodavačka v obchodě se na mě fakt divně dívala a má kolegyně v práci mi taky svými výlevy emocí nepřidá. Jedna komplikace za druhou.  Zkrátka den na nic.

Ale upřímně, ani nemusím mít špatný den, prostě se to nějak stane.

A pak mě to napadne: „No co, alespoň si dám něco dobrého.“

Vždyť mě jedna čokoláda nezabije a dvě kila jsem teď shodila.  A určitě mi po ní bude líp. A možná kdybych si dala ještě koblížek navrch, ono by se taky nic nestalo. Vždyť jsem byla tak šikovná a celý týden jsem se držela.

Ale ono to jednou čokoládou nekončí, ba naopak. Opět se dostávám do začarovaného kruhu.
Stejně, jako už mnohokrát. A to zklamání je zase o kousek větší….

Ze začarovaného kruhu venku

Ale nakonec se to přeci jen mění. Vím už dávno, že problém je v hlavě. A tak jsem si kladla otázky: „Proč mám takovou potřebu jíst? Zajídám něco? A co? Co mi jídlo nahrazuje?“

A když jsem se ptala, dostávala jsem odpovědi: ano je to tak, když jím, zapomínám na problémy. To slastné zajídání emocí je tak uvolňující. A pak je tu ještě jeden bonus. Tím jak tloustnu, vytvářím si kolem sebe ochranu. Není vidět, jaká jsem uvnitř. Není vidět, jak jsem citlivá, jak vše prožívám. Zkrátka není vidět, kdo doopravdy jsem.
Také jste si všimli, že u silnějších lidí se tak nějak předpokládá, že všechno líp zvládnou? Že jsou odolnější? Ale zdání opravdu klame. Znám to na vlastní kůži.

Dnes je mi dobře, mám váhu tak akorát. Jím, když mám hlad a hlavně nezažívám paniku, když se  třeba nenajím vůbec. I pokud se má závislost občas vrátí, už ji umím zvládnout. Stačí se nebát a problém nehledat v jídle, ale v sobě.

Takže to byl můj příběh.  A vím, že Vy to zvládnete také. A jak na to?

Jednou z cest, kterou se můžete vydat, je cesta sebepoznání. Pokud byste se chtěli touto cestou vydat, můžete využít pro první kroky eBook zdarma Pět kroků k zjednodušení života.

A pokud chcete pokračovat dál, tak právě eBook Rovnováha v nás Vám pomůže objevit další kus sama sebe.
Právě tady najdete informace, jak začít dělat to, co si opravdu přejete a hlavně jak u toho vytrvat.

Přeji krásný den a nezapomeňte: JSTE NAPROSTO DOKONALÁ UŽ TEĎ!

A poslední dnešní informace je o tom, že problém může být také ukrytý v našem podvědomí. A poslední dnešní dobrou zprávou je, že se s tím dá velice dobře pracovat. Kouknout můžete tady.