Grace se usmívá, když se dívá na svoji dceru, která právě dnes slaví dvacáté narozeniny. Celou její oslavu zorganizovala sama a je na sebe náležitě pyšná. Moc se jí povedla.
Když teď většina hostů odjela, má čas si na chvíli sednout a nalít si skleničku vína. A jak se dívá na dceru, tak nějak automaticky jí myšlenky odletí do doby, kdy jí samotné bylo dvacet. Je to už dávno, ale některé pocity se jí vybavují, jakoby to bylo dnes.
Kdekdo dnes při gratulaci pronesl: „Tvůj věk bych bral hned.“ To Grace nechápe, ona by rozhodně neměnila ani za nic. Vidí samu sebe a přesně ví, jaká tehdy byla. Dalo by se to shrnout do tabulky o naprosto jasných číslech:
To byla jednoznačná bilance jejího života.
Sečteno a podtrženo: ŽIVOTNÍ TRAGÉDKA, bez vyhlídky na to, že by to mohlo být někdy v budoucnu jinak, že by se to mohlo změnit.
Ale stalo se. Ne ze dne na den, jak si mnohdy Grace přála. Ale postupně, často zatraceně pomalu. Ale povedlo se. Dnes tu sedí a konečně může říct, že její život stojí za to.
A vidí všechny ty lekce, které dostala a vidí i to, co se z nich měla šanci naučit. A děkuje za ně.
Když v myšlenkách prochází celé ty roky, vynoří se nečekaně v koutku oka slza. A není to ze smutku, ale naopak slza dojetí. Je dojatá nad tím, jak to celé zvládla. Musí uznat, že je statečná, že to nikdy nevzdala a stále hledala cestu, jak od té tragédky, kterou měla, bůh ví proč, v sobě, utéct.
Z těchto myšlenek ji vytrhne dcera, která na ni volá: „Mami, pojď si s námi přicinknout!“ A ještě než k tomu dojde, tak ji obejme, vlepí pusu na čelo a řekne: „Děkuji za tu nejúžasnější oslavu.“
A tak si připíjí, na zdraví, na život, na to vše, co je všechny ještě čeká.
Je to tak, každý z nás to má v životě nějak nastaveno. Někdo je hloupý, někdo chytrý. Někdo malý, někdo velký. Někdo šťastný a jiný má oči jen pro pláč. A každý z nás má šanci, aby tu svou roli přijal. To je jediná role, která se v životě nemění a je to role, která by měla být hlavní.
Role hlavního hrdiny svého životního příběhu.
Každý má ten příběh naprosto odlišný od příběhů ostatních lidí. Nežiji příběh Aničky, i když bych možná chtěla. A také nežiji příběh Markéty, který bych rozhodně nechtěla.
Já mám svou scénu, své kulisy a jedině já píšu scénář svého života. A samozřejmě je kolem nás mnoho dalších hlavních postav jiných příběhů. A my se potkáváme, míjíme, scházíme a opouštíme. Ale stále jsem to já sama, kdo je zodpovědný to to, jak se k tomu postavím, Jak to celé zvládnu, co se z toho naučím. Posunu se a nebo mě to zlomí?
A jeden neúspěch (například v podobě rozchodu) povede k tomu, že se raději už nepustím do žádného dalšího? A nebo si řeknu: „Aha, stalo se to,“ ale já jdu dál.
Nikde není napsáno, že by to jinak bylo lépe.
Věřím tomu, že naše duše si vybírá naprosto přesně to, co potřebuje prožít. (Samozřejmě je to ze sekce věřte-nevěřte :-)). Pokud toto přijmeme, tak vlastně nic v našem životě není špatně. Vše se děje z nějakého důvodu (často našemu rozumu zcela neznámému).
Ale to vlastně není důležité. Někdy ten důvod poznáme zpětně, někdy ani to ne. Ale v případě Grace je to jasné. Musela si tuto cestu projít, aby dnes mohla inspirovat ostatní ženy k tomu, aby se i ony staly těmi hlavními postavami.
Vede je k tomu, aby měnily to, co se jim nelíbí, protože moc dobře ví, že to jde. A to jedině tak, že:
Toto je cesta každé hlavní hrdinky. Žádná neví, kam dojde. Ví jen, že musí jít. A ta cesta pak vypadá tak, že udělá první krok. Ten je často do neznáma. Vystoupí ze své komfortní zóny a vydá se za hranice svých představ. Možností, jak dojít k cíli je totiž nekonečné množství a vůbec nevadí, že si je teď neumí vůbec představit.
Udělejte první krok a ty další se vám ukáží!
„Tak Naty, ještě jednou na zdraví a přeji ti, ať svůj život žiješ opravdu v roli hlavní hrdinky svého příběhu.“
A tady jeden tip na to, jak třeba začít. Může to být eBookom zdarma PĚT KROKŮ KE ZJEDNODUŠENÍ ŽIVOTA.
A nebo druhým eBook zdarma JAK SI VYVĚTRAT HLAVU.
A nebo rovnou Minikurzem LASKAVOSTI.