Tři sta za měsíc

Letos na jaře jsem začala být taková nesvá, nespokojená, zkrátka jsem cítila, že potřebuji nějakou změnu. Něco mi chybělo a nevěděla jsem co.

Důvodů k nespokojenosti jsem našla hned několik: kila navíc, rozpadající se vztah s přítelem (až později jsem zjistila, jak tyto dvě věci spolu souvisí) a také jakási stagnace. Asi ve všem.
Ale za tím vším bylo ještě něco jiného. Něco ukrytého ve mě samotné, pěkně hluboko. Dlouho jsem nemohla přijít na to, co to je. Projevovalo se to však stále více a dost to vypadalo jako vnitřní nasranost. A já marně hledala co je za tím.

A když už jsem opravdu nevěděla kudy kam (vyčerpala jsem totiž všechny možnosti, které doteď zabíraly), tak mě napadlo zkusit něco jiného. A jednou večer, když jsem šla spát, tak jsem obešla svou hlavu, svůj rozum a zeptala se přímo své duše (opravdu to jde) a ona mi odpověděla (to taky opravdu jde), že chce chodit.

A já na to: „Jak jako chodit?“

A ona na to: „Jednoduše: co nejvíc, co nejdál. Přece hory, to je jasný.“

A bylo to, naprosto jasná informace, ale co s tím? Chodit? A s kým? A kam? A jak?

Bylo to tu zase: mnoho otázek, žádná odpověď. Život je ale naprosto dokonalý, a když se ptáme, odpovědi dorazí. Na něco jsem přišla sama, něčemu pomohla „náhoda“.

Takže kam chodit? Bylo to jednoduché: během několika dní na mě vyskočila někde na netu odpověď: VIA CZECHIA. Co to je? Dálkové pochody přes celou Českou republiku. Je k tomu kniha, webové stránky, facebooková stránka. Dokonalé!
Pro začátek Severní stezka od nejvýchodnějšího bodu republiky po nejzápadnější. Tisíc kilometrů, čtyřicet dnů. Dohromady nebo postupně, jak kdo chce.

Zmínila jsem se o tom kamarádce a víte co? Knihu měla doma, tak jsem si jí půjčila a stačilo vytisknout jen pár papírů s itinerářem jednotlivých etap. Přece jen s knihou se úplně vláčet nebudu.

A s kým? Děti na mě už kašlou, mají své vlastní zájmy, a kdo by chtěl chodit po horách? „Možná tak jedině naše střelená mamka“, jako bych je slyšela. S přítelem jsem se rozešla, ale ten by stejně nešel. Tak mám alespoň spoustu času. Probrala jsem všechny své kamarádky, ale takovou, která by mohla, chtěla a ušla by to, jsem v paměti nevypátrala. No co, tak budu chodit sama, vždyť o nic nejde.

Na sobotu jsem naplánovala svou první etapu. Byla středa a přišla zpráva od jedné kamarádky, se kterou jsme občas někam vyrazily, ale rozhodně to nebyly dvaceti až třiceti kilometrové záležitosti. Spíš krátké odpolední procházky, které často skončily někde v baru. A ptala se, jestli bychom někam v sobotu nevyrazily. A já na to že jo: Jizerky a dvacet pět kilometrů. A ona na to, že jo. Řekla si o to. A tak jsme vyrazily.

Nebylo to dvacet pět, ale třicet sedm a daly jsme to. A když jsme se pak stavily na jedno pivo, ani jsme ho nemohly dopít, jak jsme byly vyřízené. Ale šťastné. A neodradilo jí to, takže tato otázka je také zodpovězená.

A jak? Zatím jen jednodenní výlety, ale bude léto a to by se dalo jít na delší úseky s přespáním na nějaké chatě. Super!

A takhle to teda začalo a stále pokračuje. Chodím a chodím. Někdy i tři sta kilometrů za měsíc.  Ne vždy to vyjde podle plánů, takže tuto stezku půjdeme možná i několik let. Ale to nevadí, hlavně, že je dušička spokojená. Protože pak jsem spokojená i já celá.

Jen mě trochu znepokojuje to, že poslední dobou mě stále častěji napadá (že by zase duše?), že by bylo fajn spát venku. Ne se z jednotlivých etap vracet domů. A nebo hledat ubytování, do kterého je pak dobré dorazit. Ale zkrátka jít, přespat v lese a zase jít. No uvidíme, nějak to dopadne.

PS: už mám koupenou výbornou karimatku a objednaný spacák 🙂